Zastavení 4B / 2024

V roce 1933 obohatil Masarykovu třídu výstavný dům Karla Tomáška, který jeho návrh svěřil svému příteli architektu Janu Víškovi, s nímž spolupracoval již při výstavbě nedalekého Legionářského domu. Velkorysá dvoupodlažní vila měla sloužit nejen obytným účelům, nýbrž i jako ústředí stavitelovy firmy, která objekt realizovala. Díky Víškově výraznému konceptu i luxusnímu zařízení působila puristicko-funkcionalistická stavba také jako reprezentace Tomáškových schopností a úspěchů. Křehkost geometricky pojaté fasády s probarvenými omítkami a umělým kamenem Víšek umocnil členěním nároží při Masarykově a Moravské ulici, kam situoval zastřešený vstupní prostor přístupný po širokém schodišti a v patře jednu ze tří teras.

Na vstup v přízemí navazovala prostorná hala, prosklená na terasu spojující dům se zahradou. Kromě garáže zaujímaly zbývající část podlaží firemní prostory – salon, kancelář „chefa“, kreslírna a čekárna. Vzhledem k její společenské funkci vybavil Víšek halu fontánkou s mramorovým obkladem. Obložit nechal i schodiště vedoucí do obytného patra. V něm kolem haly seskupil všechny pokoje včetně ložnice dětí, pokoje „matky“ a hostinského pokoje s vlastní koupelnou, stejně jako trojici teras. Zatímco ložnici, obývací pokoj a jídelnu, oddělené navzájem prosklenými posuvnými dveřmi, obrátil Víšek do ulice, provozní zázemí včetně kuchyně a schodiště pro personál situoval do dvorní části. Také zde architekt uplatnil elegantní vybavení – například krb obložený mramorem a dýhovaný vestavěný nábytek v obývacím pokoji, nebo obklad ze zeleného opaxitového skla v koupelně. Další obslužné provozy i garsoniéru domovníka architekt situoval do suterénu, pouze prádelnu umístil do střešní „kajuty“ navazující na zastřešení části terasy s bazénkem.

Kvůli finančním problémům Tomáškovi již po pěti letech vilu prodali. Ani noví majitelé, rodina slévárenského odborníka a viceředitele Škodových závodů Emanuela Valenty, se však z klidného života v domě netěšili dlouho. Po Valentově odsouzení za pokus o emigraci po roce 1948 propadla polovina vily státu. Město vzápětí nechalo přízemí budovy adaptovat pro potřeby mateřské školy. Rodina Valentových mohla v domě užívat dvě místnosti, v roce 1958 se však vzhledem k neutěšené situaci z vily vystěhovala. Po roce 1989 objekt chátral, zahrada byla rozdělena a část zastavěna. V 90. letech začala budova sloužit administrativě. I díky udělení památkové ochrany v roce 1994 si navzdory několika změnám funkce kromě vnějšího vzhledu zachovala i nejvýznamnější prvky interiéru.